Nejjasnější a nejbližší masivní hvězdná porodnice k Zemi, zářící v Meči Oriona díky ultrafialovému záření mladých hvězd Trapézu.
Obsah hesla
[Rejstřík]Mlhovina v Orionu (M42, NGC 1976)
Velká mlhovina v Orionu (označovaná jako Messier 42 nebo NGC 1976) je nejslavnější, nejjasnější a nejlépe prozkoumaná difúzní plynná mlhovina na celé pozemské obloze. Nachází se v souhvězdí Oriona, přímo uprostřed pomyslného „Meče Oriona“ pod jeho slavným pásem tří hvězd, ve vzdálenosti zhruba 1 344 světelných let od Země.
Spolu s přilehlou severní částí M43 (De Mairanovou mlhovinou) tvoří gigantickou zárodečnou hvězdnou porodnici, v níž právě v této chvíli vznikají stovky nových sluncí a planetárních systémů.
1. Historie objevu #
I když je mlhovina za jasné noci bez potíží viditelná pouhým okem jako prostřední „rozmazaná hvězda“ Meče Oriona, staří astronomové (Ptolemaios, Tycho Brahe i Galileo Galilei) ji ve svých katalozích uváděli pouze jako obyčejnou stálici.
První zaznamenaný teleskopický objev mlhovinové povahy učinil francouzský vědec Nicolas-Claude Fabri de Peiresc v listopadu roku 1610. Nezávisle ji roku 1611 popsal jezuitský astronom Johann Baptist Cysat. Charles Messier ji 4. března 1769 zapsal pod číslem 42.
Roku 1880 se M42 zapsala zlatým písmem do dějin astronomie: americký průkopník Henry Draper na ni namířil 28cm refraktor a po 51minutové expozici pořídil vůbec první fotografii objektu hlubokého vesmíru v historii.
2. Co pohání její oslnivou záři: Trapéz #
Proč M42 tak jasně svítí? Mlhovina je obřím oblakem mezihvězdného vodíku a helia o průměru asi 24 světelných let. Tento plyn sám o sobě nesvítí. Uprostřed mlhoviny se však nachází mimořádně mladá a hustá otevřená hvězdokupa, jejíž čtyři nejjasnější členy tvoří v malém dalekohledu výrazný čtyřúhelník známý jako Trapéz v Orionu (Theta-1 Orionis).
Nejhmotnější hvězda Trapézu, Theta-1 Orionis C (modrý obr spektrální třídy O7 s povrchovou teplotou 40 000 K), vyzařuje obrovské množství tvrdého ultrafialového záření. Tyto fotony ionizují okolní atomy vodíku (odtrhávají od nich elektrony). Při zpětné rekombinaci elektronů s protony plyn září na charakteristické vlnové délce červeného světla (čára H-alfa na 656,3 nm) a v tyrkysově zeleném světle dvakrát ionizovaného kyslíku [O III].
3. Zrození nových světů: Protoplanetární disky (Proplydy) #
Vesmírný dalekohled Hubble (HST) a nově i Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) odhalily uvnitř M42 fascinující proces: více než 150 protoplanetárních disků (tzv. proplydů). Jedná se o rotující disky plynu a prachu obklopující nově zrozené protohvězdy, v nichž se srážejí prachová zrnka a formují se zárodky budoucích planet. M42 je tak živou laboratoří, v níž můžeme sledovat, jak před 4,6 miliardami let vznikala naše vlastní sluneční soustava.
4. Pozorování dalekohledem: Co uvidíte? #
Mlhovina v Orionu má vizuální jasnost 4,0 mag a patří k nejvděčnějším cílům pro pozorovatele:
- Pouhým okem: Mlhavá skvrnka v Meči Oriona.
- V triedru (7×50, 10×50): Nádherný, zářící stříbřitý oblak ve tvaru netopýřích křídel obklopující centrální hvězdy.
- V malém teleskopu (od 70 mm): Zřetelně se rozliší čtyři hvězdy Trapézu (složky A, B, C, D) a temný záliv prachu („Rybí tlama“), který odděluje hlavní mlhovinu M42 od severní části M43.
- Ve velkém dobsonu (od 250–300 mm): Pod temnou horskou oblohou lidské oko začíná vnímat jemný tyrkysový a zelenkavý odstín centrální oblasti a komplexní závoje vláken.
5. Zdroje a reference #
- O'Dell, C. R. (2001). The Orion Nebula and its Associated Population. Annual Review of Astronomy and Astrophysics.
- Menten, K. M., et al. (2007). The Distance to the Orion Nebula. Astronomy & Astrophysics.
- McCaughrean, M. J., & O'Dell, C. R. (1996). Direct Imaging of Protoplanetary Disks in Orion with HST. AJ.