Mlhovina Tarantule (katalogové označení 30 Doradus nebo NGC 2070) je absolutním monstrem mezi hvězdnými porodnicemi. Je největší, nejhmotnější a nejzářivější známou oblastí tvorby hvězd v celé Místní skupině galaxií (která zahrnuje Mléčnou dráhu, galaxii v Andromedě i v Trojúhelníku).
Nenachází se v naší Mléčné dráze, nýbrž v naší satelitní galaxii – Velkém Magellanově mračnu (LMC) – na jižní obloze v souhvězdí Mečouna (Dorado), ve vzdálenosti přibližně 160 000 světelných let od Země.
Její název vznikl z jejího tvaru na fotografiích – spleť zářících plynných ramen a temných prachových vláken připomíná nohy a tělo gigantického pavouka tarantule.
Měřítka mlhoviny Tarantule dalece přesahují cokoli, co známe z naší vlastní Galaxie:
Její průměr činí neuvěřitelných 1 000 světelných let (pro srovnání: slavná mlhovina v Orionu má průměr pouhých 24 světelných let).
Přestože leží v cizí galaxii ve vzdálenosti 160 000 světelných let, na naší obloze je tak jasná (8. magnituda), že ji lze snadno spatřit i malým triedrem.
Kdyby se Tarantule nacházela ve stejné vzdálenosti jako mlhovina v Orionu (1 350 světelných let od Země), pokrývala by na obloze plochu 60krát větší než Měsíc v úplňku a zářila by tak silně, že by v noci vrhala zřetelné stíny na zemský povrch!
2. Superhvězdokupa R136 a nejhmotnější známá hvězda ve vesmíru#
V geometrickém středu mlhoviny se nachází gigantická mladá superhvězdokupa R136. Tento shluk obsahuje statisíce mladých hvězd, z nichž desítky patří k nejmasivnějším známým stálícím v kosmu.
Největším klenotem je stálice R136a1:
Je to Wolfova-Rayetova hvězda, která drží světový rekord jako nejhmotnější a nejzářivější známá hvězda v celém pozorovatelném vesmíru.
Její současná hmotnost se odhaduje na přibližně 200 až 250 hmotností našeho Slunce (při svém zrození měla zřejmě přes 300 Sluncí).
Vyzařuje neuvěřitelných 6 až 8 milionůkrát více energie než naše Slunce a její povrchová teplota přesahuje 50 000 Kelvinů.
V bezprostředním sousedství mlhoviny Tarantule došlo 23. února 1987 k nejvýznamnější události moderní pozorovací astrofyziky: explodovala zde supernova SN 1987A.
Byla to první supernova pozorovatelná neozbrojeným okem po téměř 400 letech (od Keplerovy supernovy roku 1604). Poprvé v dějinách vědy zachytily pozemské podzemní detektory (Kamiokande II v Japonsku a IMB v USA) spršku neutrin z kolapsu hvězdného jádra ještě několik hodin předtím, než k Zemi dorazilo první viditelné světlo výbuchu, což přineslo přímý důkaz teorie gravitačního kolapsu jader masivních hvězd.
Mlhovina leží na jižní obloze (deklinace -69°) a je pozorovatelná pouze z jižní polokoule. V září 2022 pořídil Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) snímky Tarantule ve vysokém rozlišení s pomocí přístrojů NIRCam a MIRI. Odhalil desítky tisíc dříve skrytých protohvězd a prokázal, že chemické složení Tarantule (nízká metalicita) se velmi podobá gigantickým hvězdným porodnicím, které existovaly v raném vesmíru v éře tzv. „kosmického poledne“ před 10 miliardami let.
Crowther, P. A., et al. (2010). The R136 star cluster hosts several stars whose individual masses greatly exceed the accepted 150 Msun stellar mass limit. MNRAS.
Walborn, N. R., & Blades, J. C. (1997). Spectral Classification of the 30 Doradus Stellar Cluster. ApJS.
NASA / ESA / CSA (2022). A Cosmic Tarantula Caught by NASA's Webb Telescope.
Odborný astrofyzikální text včetně stavových rovnic, efemerid a spektrální klasifikace.
Profi režim
30 Doradus (Mlhovina Tarantule, NGC 2070) – Fyzika extrémních hvězdokup a hvězdné populace R136
Centrální motor mlhoviny tvoří extrémně kompaktní superhvězdokupa R136 s věkem t≈1.5−2.0Myr:
Centrální hvězdná hustota:ρ0>5×104M⊙/pc3.
Celková hvězdná hmotnost kupy:M⋆≈(5−10)×104M⊙ v poloměru do 5 pc.
Populace velmi masivních hvězd (VMS – Very Massive Stars): R136 hostí unikátní seskupení Wolf-Rayetových hvězd bohatých na vodík (spektrální typ WN5h):
R136a1: Hmotnost M≈200−250M⊙, svítivost L≈6.2×106L⊙, Teff≈53000K.
R136a2:M≈195M⊙, L≈5.6×106L⊙.
R136a3:M≈180M⊙, L≈4.7×106L⊙.
R136c:M≈175M⊙, L≈5.6×106L⊙.
Tento objev překonal dříve obecně přijímaný empirický limit hmotnosti hvězd (150M⊙) a potvrdil možnost vzniku hvězd s hmotnostmi přes 200−300M⊙ při nízké subsolární metalicitě (ZLMC≈0.5Z⊙).
Exploze modrého nadobra Sanduleak -69° 202 (spektrální typ B3Ia, hmotnost M≈20M⊙) dne 23. 2. 1987 byla klasifikována jako atypická supernova typu II-pec:
Detekce neutrin: Záchyt 24 neutrin detektory Kamiokande II, IMB a Baksan během 13 sekund potvrdil uvolnění gravitační vazebné energie neutronové hvězdy (Eν≈3×1046J=3×1053erg).
Prstencová geometrie: HST a JWST detailně mapují expanzi vyvrženého materiálu a jeho interakci s pre-existujícím rovníkovým prstencem materiálu odhozeného před 20 000 lety.
Objev centrální neutronové hvězdy: V únoru 2024 tým JWST (Fransson et al., Science) potvrdil detekci úzkých emisních čar ionizovaného argonu (Ar II, Ar III) z centra zbytku, což přineslo definitivní důkaz o existenci mladé neutronové hvězdy zrozené při výbuchu.
Díky nízké metalicitě prostředí LMC ([Fe/H]≈−0.35dex) a obřímu výkonu hvězdotvorby slouží 30 Doradus jako nejbližší detailně rozlišitelná analogie masivních starburst oblastí v galaxiích při rudém posuvu z≈2 v éře nejbouřlivějšího formování vesmíru.
Crowther, P. A., et al. (2010). Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, 408(2), 731-751.
Fransson, C., et al. (2024). Emission lines due to ionizing radiation from a compact object in the remnant of Supernova 1987A. Science, 383(6685), 898-903.
Schneider, F. R. N., et al. (2018). An excess of massive stars in the local 30 Doradus starburst. Science, 359(6371), 69-71.