Mlhovina Koňská hlava (Barnard 33 a IC 434)

Mlhovina Koňská hlava (katalogové označení Barnard 33) je bezpochyby nejikoničtější a nejpopulárnější temnou mlhovinou na pozemské obloze. Nachází se v souhvězdí Oriona, pouhý půl stupeň jižně od nejvýchodnější jasné hvězdy Orionova pásu (Alnitaku), ve vzdálenosti přibližně 1 375 světelných let od Země.

Její fascinující obrys připomíná hlavu a šíji vzpínajícího se mořského koníka nebo šachového jezdce vystupujícího z kosmické temnoty.

Na rozdíl od mnoha jiných slavných objektů nebyla Koňská hlava nikdy spatřena dávnými vizuálními astronomy. Objevena byla až díky fotografii na konci 19. století.

Roku 1888 pracovala skotská astronomka Williamina Fleming na observatoři Harvardovy univerzity v týmu slavných „harvardských počítaček“ Edwarda Pickeringa. Při pečlivém mikroskopickém zkoumání skleněné fotografické desky (číslo B2312) pořízené Williamem Pickeringem si všimla podivného „půlkruhového zářezu v zářící mlhovině jižně od Zeta Orionis“. Americký astronom Edward Emerson Barnard tento objekt v roce 1919 zařadil do svého slavného atlasu temných mlhovin pod číslem B33.

Temné mlhoviny samy o sobě žádné světlo nevyzařují. Jak je tedy možné, že Koňskou hlavu můžeme vidět a fotografovat?

• Červené pozadí (IC 434): V pozadí za Koňskou hlavou se táhne obří stěna mezihvězdného vodíkového plynu katalogizovaná jako emisní mlhovina IC 434. Tento plyn je bombardován ultrafialovým zářením z nedaleké žhavé vícenásobné hvězdy Sigma Orionis (spektrální třída O9.5V), což způsobuje, že vodík září sytě červeným světlem (linie H-alfa na vlnové délce 656,3 nm).
• Temné popředí (Barnard 33): Samotná Koňská hlava leží blíže k nám než zářící stěna. Jedná se o hustý, chladný sloup mezihvězdného prachu a molekulárního plynu (hlavně oxidu uhelnatého CO a molekulárního vodíku H2). Tento hustý prach zcela pohlcuje a blokuje světlo červené mlhoviny IC 434 ležící za ním. Vzniká tak dramatická černá silueta promítnutá na zářící plátno.

Koňská hlava má výšku přibližně 3 až 4 světelné roky a obsahuje materiál o hmotnosti zhruba 27 Sluncí.

Uvnitř temného prachu se již nyní pod vlivem vlastní gravitace hroutí několik hustých jader – rodí se v nich nová generace hvězd s nízkou hmotností. Celý tento útvar však čelí neúprosnému zániku: drsné ultrafialové záření a hvězdný vítr ze sousední hvězdy Sigma Orionis postupně odfukují a odpařují prachové částice (proces fotoevaporace). Astronomové odhadují, že za přibližně 5 milionů let bude silueta Koňské hlavy zcela erodována a navždy zmizí.

Vizuální spatření Koňské hlavy na vlastní oči v okuláru dalekohledu je mezi amatérskými astronomy považováno za skutečnou „maturitu pozorovatele“:

• Proč je to tak obtížné: Přestože leží hned vedle zářivého Alnitaku (Zeta Ori), jasnost pozadí IC 434 je extrémně nízká a záře blízké jasné hvězdy pozorovatele oslňuje.
• Co je potřeba: Pozorování vyžaduje dokonale temnou venkovskou nebo horskou oblohu (Bortle 1–3), zrcadlový teleskop o průměru alespoň 250 až 300 mm a především specializovaný H-beta filtr (který propouští pouze vlnovou délku 486,1 nm), na který lidské noční vidění reaguje mnohem lépe než na červenou H-alfu. V okuláru se pak Koňská hlava jeví jako drobný tmavý zářez v nepatrném mlhavém pásu.

• Fleming, W. P., & Pickering, E. C. (1890). A Photographic Study of the Variable Stars. Annals of Harvard College Observatory.
• Barnard, E. E. (1919). On the dark markings of the sky with a catalogue of 182 such objects. Astrophysical Journal.
• Ward-Thompson, D., et al. (2006). SCUBA and Spitzer observations of the Horsehead Nebula. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.