Mlhovina Carina (NGC 3372)

Mlhovina Carina (katalogové označení NGC 3372, známá také jako Velká mlhovina v Lodním kýlu) je jednou z největších, nejjasnějších a nejenergetičtějších difúzních hvězdotvorných mlhovin v celé naší Galaxii. Nachází se na jižní hvězdné obloze v souhvězdí Lodního kýlu (Carina) ve vzdálenosti přibližně 7 500 světelných let od Země.

Mlhovina Carina je skutečným gigantem:

• Má průměr více než 300 světelných let – je čtyřikrát větší a podstatně zářivější než slavná mlhovina v Orionu (M42).
• Je domovem desítek nejhmotnějších, nejzářivějších a nejextrémnějších hvězd známých v Mléčné dráze.

Ústřední dominantou celé mlhoviny je hvězdný systém Eta Carinae ($\eta$ Carinae) – jedno z nejnebezpečnějších a nejvíce fascinujících těles v astrofyzice:

• Jde o binární systém hyperobřích hvězd, z nichž primární složka má hmotnost odhadem 100 až 120 Sluncí a září více než 4milionkrát silněji než naše Slunce.
• Hvězda balancuje na samé teoretické hranici stability masivních hvězd (tzv. Eddingtonově mezi záření).
• Velká erupce roku 1843: V březnu 1843 prošla Eta Carinae mohutnou nestabilitou (tzv. supernova impostor). Během několika měsíců náhle zjasnila tak dramaticky, že se stala druhou nejjasnější hvězdou celé noční oblohy (hned po Siriu), přestože leží 7 500 světelných let daleko. Během této erupce hvězda vyvrhla do prostoru materiál o hmotnosti 10 až 40 Sluncí.
• Mlhovina Homunculus: Tento vyvržený materiál vytvořil kolem stálice nádhernou bipolární mlhovinu tvaru dvou zářících bublin, známou jako Homunculus („Človíček“), která se od hvězdy rozpíná rychlostí přes 2 miliony km za hodinu.

V astronomicky blízké budoucnosti (může to být za 10 000 let, ale i zítra) Eta Carinae nevyhnutelně exploduje jako gigantická hypernova spojená s produkcí záblesku gama (GRB).

V červenci 2022 si NASA a mezinárodní týmy vybraly oblast na okraji mlhoviny Carina (oblast NGC 3324, známou jako Kosmické útesy) pro vůbec první oficiálně zveřejněné vědecké snímky z Vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST).

Snímek v infračerveném světle odhalil dechberoucí panorama zářících prachových hor a útesů:

• Zářící „vrcholky hor“ jsou ve skutečnosti obří stěny mezihvězdného prachu vysoké až 7 světelných let, které jsou opracovávány drsným hvězdným větrem mladých stálých obříků.
• JWST poprvé pronikl skrz neprůhledný prach a odhalil stovky nově vznikajících protohvězd, které vrhají do prostoru výtrysky plynů (Herbig-Harovy objekty).

Protože má Carina deklinaci téměř -60 stupňů, z území České republiky ani ze zbytku Evropy ji nelze spatřit – nachází se hluboko pod naším jižním obzorem.

Pro pozorovatele v jižních šířkách (v Austrálii, Jižní Americe či jižní Africe) je však Carina naprostým klenotem oblohy:

• S celkovou jasností +1,0 mag je bez problémů viditelná pouhým okem jako obří mlhavý oblak procházející Mléčnou dráhou.
• V malém triedru i teleskopu představuje fascinující spleť zářících plynů, temných prachových zálivů (včetně mlhoviny Klíčová dírka, Keyhole Nebula) a stovek zářících safírových hvězd z mladých otevřených hvězdokup Trumpler 14 a Trumpler 16.

• Smith, N. (2006). The Structure of the Homunculus. I. Shape and Latitude Dependence from H2 and [Fe II] Velocity Maps. Astrophysical Journal.
• Davidson, K., & Humphreys, R. M. (1997). Eta Carinae and Its Environment. Annual Review of Astronomy and Astrophysics.
• NASA / ESA / CSA (2022). Webb's First Deep Field and Cosmic Cliffs in Carina.