AstroHub Logo
Domů
E-shopKategorie
Přejít do hlavní nabídky e-shopu
Vzdělávání
Publikace
Zadejte hledaný výraz pro vyhledávání napříč AstroHubem.

Měsíc

Přepínač hloubky výkladu:

Měsíc je jediný přirozený satelit Země, pátý největší měsíc Sluneční soustavy, těleso vzniklé obřím impaktem protoplanety Theia a dosud jediné mimozemské těleso, na kterém stanul člověk.

1. Úvod: Náš nejbližší nebeský souputník #

Měsíc je jediným přirozeným satelitem Země a po Slunci druhým nejjasnějším objektem na naší obloze. V poměru k velikosti své mateřské planety je Měsíc největším satelitem ve Sluneční soustavě – jeho průměr (3 475 km) dosahuje více než čtvrtiny průměru Země a jeho hmotnost činí 1/81 hmotnosti Země. Kvůli těmto výjimečným proporcím někteří astronomové označují soustavu Země–Měsíc za dvojplanetu.

Měsíc obíhá kolem Země ve střední vzdálenosti 384 400 km, což představuje přibližně třicet zemských průměrů. Světelný paprsek tuto vzdálenost překoná za 1,28 sekundy.

Měsíc hrál zásadní roli v dějinách lidstva: stál u zrodu prvních kalendářů, ovlivňoval mytologii a náboženství a v moderní době se stal cílem největšího technologického závodu 20. století, v němž na jeho povrchu v letech 1969 až 1972 stanulo 12 amerických astronautů programu Apollo.


2. Vázaná rotace a fáze Měsíce #

Měsíc se nachází v synchronní (vázané) rotaci 1:1. To znamená, že doba jedné otočky Měsíce kolem své osy je naprosto shodná s dobou jednoho oběhu kolem Země – 27,32 dne. V důsledku této synchronizace nastavuje Měsíc Zemi stále stejnou, tzv. přivrácenou stranu.

Odvrácená strana Měsíce #

Odvrácená strana Měsíce není „temná“ (dopadá na ni stejné množství slunečního světla jako na stranu přivrácenou), avšak ze Země ji nikdy nelze přímo spatřit. Poprvé ji lidstvo spatřilo až v říjnu 1959 na zrnitých snímcích sovětské sondy Luna 3. K úžasu vědců se odvrácená strana radikálně liší od strany přivrácené: téměř zcela na ní chybí tmavá lávová moře a je tvořena prakticky souvislým pásem hustě nakupených impaktních kráterů a tlustší kůrou.

Měsíční fáze a librace #

Vzhledem k tomu, že Měsíc obíhá kolem Země a mění se geometrický úhel mezi Sluncem, Měsícem a pozorovatelem na Zemi, vidíme postupně osvětlenou různou část jeho povrchu. Cyklus měsíčních fází (od novu přes první čtvrť, úplněk do poslední čtvrti) trvá 29,53 dne – tzv. synodický měsíc. Rozdíl oproti oběžné době (27,3 dne) je dán tím, že Země se během měsíčního oběhu posune na své dráze kolem Slunce a Měsíc musí urazit kus dráhy navíc, aby dosáhl stejného postavení vůči Slunci.

Díky mírné eliptičnosti oběžné dráhy (e≈0,055e \approx 0{,}055) a sklonu rotační osy dochází k optickým kývavým pohybům zvaným librace. Díky nim můžeme ze zemského povrchu v průběhu času postupně zahlédnout nikoliv 50 %, nýbrž až 59 % celkového měsíčního povrchu.


3. Povrchové útvary: Moře, vysočiny a krátery #

Při pohledu pouhým okem nebo triedrem je povrch Měsíce rozdělen na dva kontrastní typy terénu:

  • Měsíční moře (Maria):
    Tmavé, hladké nížiny pokrývající přibližně 31 % přivrácené strany (ale pouze 2 % odvrácené strany). Ve skutečnosti v nich nikdy nebyla voda – jde o gigantické impaktní kotliny z rané historie, které byly před 3,1 až 3,8 miliardami let vyplněny tmavými čedičovými lávovými výlevy z nitra Měsíce. Největším útvarem je Oceanus Procellarum (Oceán bouří) o rozloze přes 4 miliony km². Mezi další známá moře patří Mare Imbrium (Moře dešťů), Mare Tranquillitatis (Moře klidu) či Mare Serenitatis (Moře jasu).
  • Měsíční vysočiny (Terrae):
    Světlé, silně kráterované kopcovité oblasti tvořící 83 % celého povrchu Měsíce. Jde o původní prvotní kůru Měsíce tvořenou světlou horninou anortozitem (bohatou na plagioklasové živce), která vykrystalizovala a vyplavala na povrch chladnoucího magmatického oceánu před 4,4 miliardami let.
  • Impaktní krátery:
    Vznikly nárazy meteoroidů, planetek a komet. Typickými zástupci jsou kráter Tycho (s oslnivě světlými paprsky vyvrženého materiálu táhnoucími se přes 1 500 km), Koperník (kráter s terasovitými valy a centrálním pohořím o průměru 93 km) nebo gigantická pánev South Pole-Aitken na odvrácené straně – jeden z největších impaktních kráterů v celé Sluneční soustavě o průměru 2 500 km a hloubce 13 km.

4. Měsíční regolit a extrémní prostředí #

Povrch Měsíce je pokryt vrstvou jemně rozdrceného šedého prachu a úlomků hornin zvanou měsíční regolit. Regolit vznikal po miliardy let neustálým mechanickým drcením povrchu impakty mikrometeoroidů a bombardováním částicemi slunečního větru a kosmického záření. Má mocnost od 4 metrů v mořích do 15 metrů na vysočinách.

Měsíční prach je extrémně abrazivní a jemný jako mouka; jeho zrníčka nejsou obroušena větrem ani vodou, a mají proto mikroskopicky ostré hrany. Během misí Apollo způsoboval astronautům značné problémy – usazoval se ve skafandrech, poškozoval těsnění a mechanické spoje a dráždil dýchací cesty.

Protože Měsíc nemá žádnou významnou atmosféru, panuje na něm extrémní vakuum a teploty prudce kolísají:

  • Během měsíčního dne vystoupí teplota regolitu na rovníku až na +120 °C.
  • Během měsíční noci (která trvá dva pozemské týdny) vyzáří povrch teplo do kosmického prostoru a teplota klesne na −130 °C až −170 °C.
  • V trvale zastíněných polárních kráterech byla naměřena rekordní teplota −246 °C (27 Kelvinů) – jedno z nejchladnějších míst v celé Sluneční soustavě.

5. Teorie vzniku: Obří impakt Theia #

Původ Měsíce byl dlouho záhadou. Tři klasické hypotézy (společný vznik z jednoho protoplanetárního mračna, gravitační zachycení Měsíce Zemí a odtržení Měsíce z rotující mladé Země odstředivou silou) nedokázaly vysvětlit dvě zásadní skutečnosti:

  1. Měsíc má extrémně malé železné jádro (méně než 2 % hmotnosti oproti 32 % u Země).
  2. Izotopové složení kyslíku, křemíku a titanu ve vzorcích z Apolla je prakticky totožné se složením zemského pláště.

Dnes je vědeckou komunitou všeobecně přijímána teorie obřího impaktu (Giant Impact Hypothesis):

  • Před přibližně 4,51 miliardami let (zhruba 50 milionů let po vzniku Sluneční soustavy) se mladá proto-Země srazila s protoplanetou o velikosti Marsu, která dostala jméno Theia.
  • Šikmý impakt roztavil obě tělesa. Těžké železné jádro Theiy kleslo k zemskému středu a splynulo s jádrem Země.
  • Do oběžné dráhy kolem Země bylo vyvrženo obrovské množství roztaveného silikátového pláště. Z tohoto prstence trosek a par se v řádu pouhých měsíců až desítek let gravitační akrecí zformoval Měsíc.

6. Historie letů: Od programu Apollo k programu Artemis #

Měsíc je dosud jediným kosmickým tělesem, na jehož povrch vstoupil člověk:

  • První automatické sondy (1959–1966): Sovětská Luna 2 jako první těleso zasáhla povrch Měsíce (1959), Luna 9 provedla první měkké přistání (1966).
  • Program Apollo (NASA, 1968–1972):
    • Apollo 11 (20. července 1969): Neil Armstrong a Buzz Aldrin jako první lidé přistáli v Modulu Eagle v Moři klidu (Mare Tranquillitatis). Armstrong pronesl slavná slova: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo.“
    • Během šesti úspěšných misí (Apollo 11, 12, 14, 15, 16, 17) strávilo na povrchu celkem 12 astronautů desítky hodin, projeli se lunárním elektromobilem (Rover) a dopravili na Zemi 382 kilogramů měsíčních hornin a regolitu.
  • Moderní renesance a program Artemis:
    Po desetiletích nezájmu zažívá výzkum Měsíce masivní boom. Sondy jako LRO (NASA), Chandrayaan (Indie) či Chang'e (Čína) potvrdily přítomnost vodního ledu v polárních oblastech. Čínská mise Chang'e 4 v roce 2019 jako první v historii měkce přistála na odvrácené straně Měsíce. Program Artemis (NASA, ESA a partneři) plánuje návrat lidí na Měsíc, vybudování orbitální stanice Gateway a trvalé lunární základny na jižním pólu.

Související hesla v AstroWiki

Váš nákupní košík

0 položek
Cena dopravy se spočítá v pokladně podle hmotnosti a dopravce.
Bezpečný nákup256-bit SSL
Rychlá expediceDo 24 hodin
Záruka 14 dníNa vrácení
Mezisoučet0 Kč
Pojištěná dopravaDle výběru v pokladně
Položky celkemkonečná cena (neplátce DPH)
0 Kč
Přejít k pokladně