Vývoj podvozku pod vedením Alexandra Kemurdžiana ve VNII Transmaš vycházel z teramechaniky zemin aplikované na měsíční regolit s kohezí $c \approx 0{,}1 - 1{,}0\text{ kPa}$ a úhlem vnitřního tření $\phi \approx 35^\circ - 45^\circ$:

• Struktura kola: Průměr $510\text{ mm}$, šířka $200\text{ mm}$. Plášť tvoří trojrozměrná síť z nerezových drátů spojená s titanovými příčnými žebry (grousers) pro zvýšení smykového tření v prachové vrstvě.
• Nezávislý pohon: Každé kolo disponovalo hermetickým elektromotorem na stejnosměrný proud ($P \approx 40\text{ W}$, účinnost $\sim 80,$) s planetovou převodovkou a elektromechanickou brzdou.
• Pojistný mechanismus: Pro případ zadření kteréhokoli kola byl každý náboj vybaven pyrotechnickým mechanismem, který dokázal zablokované kolo mechanicky odpojit od hřídele a převést do vlečeného režimu.
• Měření skluzu (odometrie): Deváté nehnané měřicí kolečko vlečené za zádí vozítka přesně zaznamenávalo skutečnou uraženou vzdálenost a porovnáním s otáčkami hlavních kol kalkulovalo skluz podvozku v reálném čase.

Lunární prostředí vykazuje teplotní gradient od $+120,^\circ\text{C}$ za poledne po $-150,^\circ\text{C}$ za noci (délka noci cca $354\text{ hodin}$). Termální management hermetického kontejneru ($V \approx 1\text{ m}^3$) využíval dvoufázový koncept:

1. Denní režim: Horní víko s křemíkovými fotovoltaickými články (plocha $1{,}65\text{ m}^2$, počáteční elektrický výkon cca $180\text{ W}$) je otevřeno. Vnitřní plyn (dusík) cirkuluje pomocí ventilátoru a odvádí teplo přes chladicí radiátor na horní hraně trupu do otevřeného kosmu.
2. Noční režim: Víko se hermeticky uzavře a překryje radiátor. Plynový obvod se pomocí bimetalových ventilů přepojí na výměník tepla radioizotopového ohřívače RHU:
   • Izotop: Polonium-210 ($^{210}\text{Po}$), čistý alfa zářič ($E_\alpha = 5{,}3\text{ MeV}$, $T_{1/2} = 138{,}4\text{ dne}$).
   • Tepelný výkon: Počáteční tepelný výkon cca $1000\text{ W}_{\text{th}}$ bez škodlivého gama záření, což eliminovalo potřebu těžkého olověného stínění.
   • Pokles výkonu za 10 měsíců na cca $20,$ původní hodnoty byl limitujícím faktorem životnosti Lunochodu 1.

Na přídi vozidla byl instalován panel čtrnácti koutových hranolů (trihedral retroreflectors) vyrobených z vysoce homogenního křemenného skla Suprasil s dielektrickým pokovením od francouzské agentury CNES:

• Vlastnost koutového odražeče: Paprsek dopadající pod libovolným úhlem v rozsahu $\pm 30^\circ$ je třemi vzájemně kolmými totálními odrazy vrácen přesně rovnoběžně s vektorem dopadu:

• Vlnová délka a detekce: Pozemní lasery vysílaly nanosekundové pulzy na vlnové délce $\lambda = 532\text{ nm}$ (neodymový Nd:YAG laser) nebo $\lambda = 694{,}3\text{ nm}$ (rubínový laser).
• Vědecký přínos LLR (Lunar Laser Ranging):
  • Přesnost určení okamžité vzdálenosti Země–Měsíc na $\Delta d \le 2\text{ cm}$.
  • Měření sekulárního zpomalování zemské rotace vlivem slapových sil a vzdalování Měsíce: $\dot{a} = 38{,}2 \pm 0{,}7\text{ mm/rok}$.
  • Testování slabého principu ekvivalence obecné teorie relativity (shoda gravitační a setrvačné hmotnosti Země a Měsíce s přesností $\eta = 4 \cdot 10^{-14}$).