Ve sluneční atmosféře dochází k nejmohutnějším explozím v celé naší planetární soustavě. Ačkoliv se v laických zprávách tyto jevy často zaměňují, jedná se o dva odlišné, i když úzce propojené procesy:

1. Sluneční erupce (Solar Flare): Je to bleskový záblesk elektromagnetického záření způsobený zkratem ve slunečním magnetickém poli. Uvolněná energie rozžhaví plazma na desítky milionů stupňů a vystřelí do vesmíru fotony všech vlnových délek – od rádiových vln přes viditelné a ultrafialové světlo až po měkké a tvrdé rentgenové paprsky. Toto záření se šíří rychlostí světla a k Zemi dorazí za pouhých 8 minut a 20 sekund.
2. Koronální výron hmoty (CME – Coronal Mass Ejection): Je to obří bublina magnetizovaného plazmatu (až desítky miliard tun materiálu), kterou magnetické pole odtrhne ze sluneční koróny a vymrští do heliosféry. Toto mračno letí vesmírem rychlostí 300 až 3 000 km/s a k Zemi putuje 1 až 3 dny.

---

Pro měření síly slunečních erupcí používá astronomie škálu založenou na měření toku rentgenového záření družicemi NOAA na geostacionární dráze (družice GOES). Erupce jsou rozděleny do pěti tříd s logaritmickým měřítkem (každá třída je desetkrát silnější než předchozí):

• Třída A a B: Základní mikroskopické erupce běžné v období slunečního minima.
• Třída C: Malé erupce bez znatelného vlivu na Zemi.
• Třída M: Středně silné erupce. Mohou způsobit krátkodobé výpadky krátkovlnného rádiového spojení v polárních oblastech a slabší polární záře.
• Třída X: Nejsilnější kataklyzmické erupce. Erupce třídy X10 uvolní energii srovnatelnou se současným výbuchem miliard vodíkových bomb. Nejsilnější erupce moderní éry z 4. listopadu 2003 zahltila detektory družic a její síla byla zpětně odhadnuta na neuvěřitelných X28 až X45!

---

Když mračno CME zasáhne naši planetu, narazí do magnetosféry Země – magnetického štítu, který nás chrání před smrští kosmického záření:

• Polární záře (Aurora): Část nabitých částic pronikne podél geomagnetických siločar do atmosféry v polárních oblastech. Ve výškách 80 až 400 kilometrů narážejí na atomy kyslíku (které se rozsvítí zeleně a červeně) a dusíku (které září modře a fialově). Při extrémních bouřích bývají polární záře viditelné i z území České republiky nebo dokonce ze Středomoří.
• Ohrožení astronautů a družic: Vysokoenergetické protony a elektrony mohou poškodit solární panely, způsobit zkraty v palubní elektronice a donutit satelity k nouzovému restartu. V atmosféře horní vrstvy absorbují rentgenové záření, zahřejí se a roztáhnou, což zvýší brzdný odpor pro družice na nízké oběžné dráze (v roce 2022 takto SpaceX ztratila 40 nových družic Starlink po zásahu slabým CME).
• Pozemní sítě (GIC): Kolísání magnetického pole indukuje v dlouhých vodičích (vysokonapěťová vedení, ropovody) tzv. geomagneticky indukované proudy. Tyto stejnosměrné proudy mohou přesytit a roztavit jádra obřích transformátorů a způsobit rozsáhlé výpadky elektřiny (blackouty), jako se stalo v březnu 1989 v kanadském Québecu (6 milionů lidí zůstalo 9 hodin bez proudu).

---

Dne 1. září 1859 sledoval britský astronom Richard Carrington projekci slunečních skvrn na bílý papír, když náhle spatřil oslnivý záblesk bílého světla trvající 5 minut – zaznamenal první pozorovanou erupci v dějinách lidstva.

Následky na Zemi o 17 hodin později byly ohromující:

• Polární záře byly tak jasné, že si lidé v noci mohli číst noviny na ulici, a ptáci začali zpívat v domnění, že vyšlo slunce. Byla pozorována až na Kubě, v Panamě a na Havaji.
• Telegrafní linky po celé Evropě a Americe začaly masivně jiskřit, některé stanice začaly hořet a telegrafisté zjistili, že po odpojení baterií mohou posílat zprávy poháněné čistě elektřinou indukovanou ze vzduchu.

Kdyby takto extrémní bouře zasáhla Zemi dnes, v době totální závislosti civilizace na satelitní navigaci GPS, internetu a elektrických rozvodnách, škody by podle odhadů pojišťoven dosáhly bilionů dolarů a obnova infrastruktury by trvala měsíce.