Merkur je nejvnitřnější a zároveň nejmenší planetou Sluneční soustavy (od vyřazení Pluta v roce 2006). Svou velikostí jen nepatrně převyšuje náš Měsíc – jeho rovníkový průměr činí 4 879 km, což znamená, že je dokonce menší než dva největší měsíce soustavy, Ganymed a Titan. Na rozdíl od nich je však Merkur extrémně hustým a masivním tělesem z těžkých kovů a hornin.

Merkur obíhá Slunce ve střední vzdálenosti necelých 58 milionů kilometrů (0,387 AU). Z pohledu pozorovatele na Zemi se nikdy nevzdaluje daleko od slunečního kotouče – jeho maximální úhlová elongace činí pouhých $28^\circ$. Proto je Merkur pozorovatelný výhradně za soumraku nízko nad západním obzorem, nebo před svítáním nad východem, což z něj činilo jednu z nejobtížněji zkoumatelných planet starověku i novověku.

Merkur je světem ohromných fyzikálních protikladů: zatímco na denní straně rozpálí přímý sluneční žár povrchové horniny až na +430 °C (dost na roztavení olova a zinku), na noční straně klesá teplota vlivem absence atmosféry až na mrazivých −180 °C. Jedná se o největší denní teplotní rozdíl (přes 600 °C) mezi všemi planetami Sluneční soustavy.

Při pohledu z kosmu připomíná povrch Merkuru na první pohled náš Měsíc. Je pokryt nesčetnými impaktními krátery všech velikostí, které vznikly během éry pozdního těžkého bombardování před 3,8 až 4,1 miliardami let. Protože Merkur nemá atmosféru s počasím ani deskovou tektoniku, impaktní krátery zůstaly zakonzervovány v téměř neporušeném stavu po miliardy let.

Dominantním geologickým útvarem Merkuru je gigantická impaktní kotlina Caloris Basin o průměru přibližně 1 550 km. Vznikla srážkou s obří planetkou o průměru přes 100 km před cca 3,9 miliardami let. Rázová vlna po tomto kataklyzmatickém impaktu prošla celou planetou a na přesně protilehlé (antipodální) straně Merkuru zvrásnila kůru do bizarní kopcovité krajiny známé jako chaotický terén. Vnitřek pánve Caloris je vyplněn ztuhlými lávovými proudy a rozsáhlými soustřednými prasklinami.

Na rozdíl od Měsíce se na Merkuru nachází unikátní tektonické útvary – laločnaté srázy (lobate scarps). Jde o obrovské zlomové linie a útesy vysoké až 3 km a dlouhé stovky kilometrů. Vznikly v důsledku postupného chladnutí masivního kovového jádra planety. Jak se jádro ochlazovalo a tuhlo, celý Merkur se fyzicky smrštil – jeho poloměr se během geologické historie zmenšil o odhadovaných 7 kilometrů, což vedlo ke zvrásnění a vzájemnému nasunutí pevných bloků křehké kůry.

Až do 60. let 20. století se astronomové mylně domnívali, že Merkur má vázanou rotaci 1:1 jako Měsíc vůči Zemi, a obrací tedy ke Slunci stále stejnou rozpálenou polokouli. Teprve radarová měření z observatoře Arecibo v roce 1965 odhalila fascinující skutečnost: Merkur se nachází v unikátní spin-orbitální rezonanci 3:2.

To znamená, že během přesně dvou oběhů kolem Slunce (2 × 88 dní = 176 dní) se Merkur kolem své rotační osy otočí přesně třikrát (3 × 58,6 dne = 176 dní):

• Hvězdný den (siderická rotace vůči vzdáleným hvězdám) trvá 58,65 pozemského dne.
• Sluneční den (doba mezi dvěma po sobě jdoucími polednevy na témže místě) trvá neuvěřitelných 175,97 pozemského dne – tedy přesně dva merkurianské roky!

V kombinaci s vysokou výstředností dráhy ($e \approx 0{,}206$) dochází v periheliu k bizarnímu jevu: úhlová rychlost oběhu Merkuru převýší rychlost jeho rotace. Pro hypotetického pozorovatele na povrchu by se Slunce na obloze na několik dní zastavilo, vrátilo se kousek zpět k východu a poté opět pokračovalo k západu (tzv. dvojitý východ a západ Slunce).

Ačkoliv je Merkur nejbližší planetou ke Slunci, v roce 1991 radarové snímky z radioteleskopu v Goldstone a Arecibu odhalily v polárních oblastech silný radarový odraz typický pro vodní led. Tento překvapivý objev v roce 2012 definitivně potvrdila sonda MESSENGER pomocí laserového výškoměru a neutronového spektrometru.

Příčina je geometrická: rotační osa Merkuru je skloněna o pouhých 0,034° (je v podstatě dokonale kolmá k rovině oběhu). Sluneční paprsky dopadají na póly pod nulovým úhlem. Dna hlubokých polárních impaktních kráterů (např. krátery Prokofiev, Kandinsky) se nacházejí v trvalém stínu, do kterého sluneční světlo neproniklo po miliardy let. Teplota zde trvale nepřesahuje −200 °C (cca 70 K).

V těchto „chladových pastích“ leží pod tenkou vrstvou tmavého organického prachu stabilní vrstva čistého vodního ledu o mocnosti několika metrů, jejíž celkový objem se odhaduje na stovky miliard tun. Voda byla na Merkur dopravena impakty komet a uhlíkatých asteroidů.

Z geofyzikálního hlediska je Merkur zcela anomálním tělesem. Má druhou nejvyšší střední hustotu v celé Sluneční soustavě ($5,427\text{ kg/m}^3$), což je hodnota srovnatelná se Zemí ($5,515\text{ kg/m}^3$). Protože je však Merkur mnohem menší než Země a jeho vnitřek není tolik stlačen obrovskou gravitací, jeho nestlačená hustota je dokonce nejvyšší ze všech planet.

Tato vysoká hustota znamená, že Merkur disponuje neúměrně velkým železo-niklovým jádrem:

• Jádro Merkuru má poloměr přibližně 2 020 km, což představuje neuvěřitelných 83 % celkového poloměru planety (pro srovnání, zemské jádro tvoří jen cca 55 % poloměru Země).
• Silikátový plášť a kůra tvoří pouhou tenkou skořápku o tloušťce zhruba 400 km.

Proč má Merkur tak gigantické kovové jádro a tak tenký plášť, zůstává předmětem vědeckých debat. Hlavní teorie předpokládají buď obří impakt v rané historii, který odtrhl většinu původního silikátového pláště, nebo silné odpaření křemičitanů v rané, žhavé fázi protoplanetárního disku v bezprostřední blízkosti mladého Slunce.

Vzhledem k obtížné nebeské mechanice (dostat se k Merkuru vyžaduje obrovské brzdné manévry a gravitační asistenty kvůli silnému gravitačnímu poli Slunce) navštívily Merkur v historii pouze dvě kosmické sondy:

• Mariner 10 (NASA, 1974–1975): První sonda, která využila gravitační asistence (u Venuše) a provedla tři těsné průlety kolem Merkuru. Zmapovala zhruba 45 % povrchu a k úžasu vědců objevila slabé vnitřní magnetické pole.
• MESSENGER (NASA, 2011–2015): První sonda navedená na trvalou oběžnou dráhu kolem Merkuru (vyžadovala 1 průlet kolem Země, 2 kolem Venuše a 3 kolem Merkuru). Sonda zmapovala 100 % povrchu ve vysokém rozlišení, objevila vodní led na pólech, draslík a sodík v exosféře a detailně proměřila gravitační pole. Její mise skončila 30. dubna 2015 plánovaným řízeným dopadem na povrch.
• BepiColombo (ESA / JAXA, start 2018): Společná evropsko-japonská mise skládající se ze dvou samostatných orbiterů (MPO pro geologii a MMO pro magnetosféru). Po sérii devíti gravitačních manévrů bude na oběžnou dráhu Merkuru navedena v listopadu 2026, aby zahájila dosud nejkomplexnější výzkum planety.